"Být či nebýt - toť otázka!"

Zvučný baryton Jana Blahy, podbarvován šuměním sprchy, se rozléhal celým domem. Tak jako pokaždé, uvědomila si zoufale jeho žena. Za chvíli ten směšný ochotník začne promenovat po bytě, což by ovšem zdaleka nebylo to nejhorší. Nejhorší přijde potom, až se na něj budu muset podívat. Trenýrky ke kolenům, na fortelném zadku se vždycky tak odporně špulí - kdo má ten pohled vydržet?

Šumění sprchy ustalo, skončil i Hamletův monolog. Umínila si, že tentokrát ten odpor přemůže bez jediné poznámky. Tentokrát ano!

Jan Blaha vyšel z koupelny a v předsíni změnil repertoár. To gaskonští kadeti jsou, hlaholil procítěně s perfektním akcentem a mířil do kuchyně. Pak klaply dveře ledničky, mokrá chodidla na podlaze zamlaskala. Anna Blahová cítila, že její předsevzetí se hroutí.

"De Castel, jejich kapitán!"

"Nech toho, prosím tě," zaječela tak silně, že se mimino ve vedlejším pokoji rozplakalo.

Vešel do obýváku, trenýrky ke kolenům, sedl si naproti ní do křesla. Za chviličku říhne, hekne a odkráčí do ložnice, říkala si, tam se navlíkne do uniformy, nu a pak konečně zmizí, tentokrát naštěstí na celou noc.

Říhl, hekl, ale seděl dál, zpytavě se díval na svou ženu, a ona s napětím čekala, co přijde. Nedovedla si představit, co by udělala, kdyby se dozvěděla, že mu noční služba z nějakého důvodu odpadla. Pak by zůstal celý večer doma a buď by začal žárlivě vyzvídat, koho potkala, nebo by odložil trenýrky a hrůza domyslet!

"Andul," řekl do jejích úvah vážně, "nerad tě tu nechávám dneska samotnou. Jindy bych si vyměnil službu, ale teď to nejde. Ty dva ještě nechytili, sloužíme komplet všichni. Až odejdu, nezapomeň zavřít okna. Třeba se potulují někde tady v lese. V noci budou možná shánět jídlo, a náš barák jim padne do oka první, protože je tomu lesu nejblíž.

"Trapně se opakuješ," připomněla mu Anna otráveně.

"A nechoď od malýho!"

"Kam bych tak asi chodila, nevíš?" vyjela na něj zlostně.

Neodpověděl a odešel do ložnice. Konečně, oddechla si. Oblékal se dlouho a pečlivě jako vždycky.

"Pojď si za mnou zamknout," zavolal za chvíli z předsíně. "A dej si zevnitř řetízek, jeden z těch trestanců má pistoli."

"Já vím. A taky vím, že se zbytečně vzrušuješ. Zrovna sem by přišli! Do baráku, kde bydlí policajt!"

"Nejsou přece zdejší," hravě přebil její argument, "nevědí, kdo tu bydlí. Poslechni mne a nikomu neotvírej."

Na chviličku zaváhala a pak řekla: "Přijdou holky z práce, chtějí se podívat na malýho."

"Jen aby to byly holky," neodpustil si v otevřených dveřích pochybovačnou poznámku. "Pokud vím, na dámskou jízdu sis nikdy nepotrpěla. Vždycky aspoň jeden z party musel mít kalhoty. Ale Andul, nezapomeň, že co šlo dělat v garsonce v paneláku, to nejde tady."

Trošku v ní hrklo, ale vzpamatovala se brzy.

"Já se tu přece s nikým nescházím, Jendo. Co tě to zase chytlo?" řekla a vzpomněla si na tchyni. Ví něco? - ptala se sama sebe zdaleka ne poprvé a myslela na všechna příkoří, kterých se jí od té ženské za posledních pár měsíců dostalo. Ne, já jsem opravdu nebyla vítaná nevěsta. Byla jsem nevěsta s nevalnou pověstí a navíc s břichem.

Jan Blaha se podíval na hodinky, popřál ženě dobrou noc a seběhl se čtyř schodů do předzahrádky.

Přesně v tom okamžiku se za rohem zídky přehoupla přes nízký plot, nikým nepozorována, štíhlá postava, v přikrčení prokličkovala mezi keři rybízu, vzepřela se na okenním parapetu a lehce seskočila dovnitř do místnosti div ne přímo do kolébky s miminem.

Když provlékla Anna Blahová bezpečnostní řetízek chromovanou drážkou, neměla tušení, že už je v domě první host.

Prostírala a nedočkavě sledovala hodinky, z rádia tiše zaznívala limonádová hudba. Už jen dvacet minut a zazvoní, těšila se. Celou noc budeme v tomhle domě spolu, nikdo nás nebude rušit. Dítě spí, spí většinou až do rána, tchán s tchyní, ti dva nesnesitelní sobci a trapiči, odjeli na zájezd s ochotníky, muž je ve službě...

Z vedlejší místnosti se ozval pláč. Odložila na konferenční stolek poslední sklenku, opatrně otevřela dveře a pospíšila ke kolébce. Zahoupala, podala šidítko, a synek okamžitě zmlkl. Pak si všimla otevřeného okna a vzpomněla si na mužovy příkazy. I když je většinou neplnila, tentokrát poslechla. Ostatně i místní rozhlas nabádal obyvatele obce k opatrnosti, a les je skutečně na dosah.

Kratičké cinknutí zvonku přerušilo všechny chmurné myšlenky...

o o o

Kytice čajových růží dělala Anně kupodivu víc starostí než potěšení. Kam s nimi, až David k ránu odejde? Znovu se vymlouvat na dámskou jízdu by mohlo být riskantní. Jenda je tak chorobně žárlivý a tchyně tak zlá, že by se jeden i druhý, ale spíš oba, dokázali na tu kytici mých kolegyň klidně zeptat, aniž by se cítili trapně.

"Nač myslíš, Anny?" zeptal se tiše David a pohladil ji po ruce.

"Nějak se necítím bezpečná, nevím proč," odpověděla po pravdě.

"Vždyť jsme tu sami, ne?"

"Jistě, ale přesto - mám takový divný pocit."

Kdykoli se svému muži přiznala k jakémukoliv pocitu, vždycky to špatně dopadlo. Co s pocity? - káral ji. K čemu jsou dobré?

David ovšem rozumí, tiskne mi ruku víc a víc, přisedá si ke mně na gauč a já ho odstrkuji, i když na nic jiného už tři dny a tři noci nečekám.

"Anny - buď na mne hodná, prosím!"

Z vedlejšího pokoje se znovu ozvalo dítě. Proč je právě dnes tak neklidné - ptala se sama sebe.

"Promiň."

Odsedl si a sáhl po sklence s vínem. Vypil ji rázem, chvíli se rozmýšlel a pak šel za Annou. Uviděl její štíhlou siluetu u kolébky, skláněla se nad ní, půvabná, žádoucí.

"Nelekej se," zašeptal a stiskl jí rameno.

Ve tmě bylo najednou všechno snazší. Mnohem snazší. Jedna se staromódních manželských postelí lehce skřípla a nabídla pohodlné spočinutí. Přivřenými dveřmi vnikal do místnosti tenounký proužek světla, vzdáleně zaznívala hudba. A dítě už zase spalo.

o o o

Klidně leželi na široké posteli a drželi se za ruce. A náhle v tom hlubokém tichu jako by Anna slyšela odkudsi od okna tichý vzdech.

"Davide," vyhrkla poděšeně.

"Ano?" zareagoval trochu ospale.

"Někdo tu je."

Kratičce se zasmál a objal ji. "Já tě ochráním, neboj se."

"Slyšela jsem někoho dýchat. Poslouchej chvíli."

V ložnici bylo ticho, hluboké ticho.

"Něco se ti zdálo, miláčku."

Sáhla po vypínači na nočním stolku, rozsvítila, podívala se na tmavozelený závěs mezi okny a skříní - a srdce se jí bláznivě rozbouchalo. Z toho závěsu - z toho závěsu trčela chlupatá mužská ruka! Levá ruka s tetovanou kotvou na předloktí. Je to on, třikrát denně na tento detail přece upozorňuje místní rozhlas!

Anna Bláhová vyděšeně zaječela a s hrůzou sledovala, jak se závěs vlní a jak z něj vystupuje cizí muž. Zarostlý, hubený, ošklivý.

"Co tu děláte?" zapištěl David a zvedl se v loktech.

"Bohužel ne to co ty," zasmál se chraplavě muž, "ale to vlastně pořád ještě můžu, že jo? Madam je povolná, bylo by škoda nevyužít příležitosti. No, uvidíme."

Ani Davida ani Annu nenapadlo cokoliv udělat. Na podlaze odkopnutá peřina, mohli se aspoň přikrýt, ale oni pořád leželi nahatí před zvídavým pohledem neznámého muže, strachem a hrůzou neschopni pohybu ani myšlenky - a Anna zděšeně čekala, kdy se objeví ten druhý. Ten s mořskou pannou na hrudi.

Najednou udělal tetovaný muž něco nečekaného. Odvrátil se a drsným hlasem řekl: "Koukej se oblíct, děvko zatracená. A dej mi najíst."

Snědl všechno, co před něj postavila na stůl, dopil víno, vykouřil cigaretu. Pak nařídil připravit další jídlo do balíčku a nakonec chtěl pánské oblečení. Bez nejmenšího pokusu o odmluvu pobíhala po pokoji, sháněla dohromady, co jí přikázal, a cítila přitom, že je konečně pomaloučku polehoučku schopná aspoň jednoduché úvahy.

Ze všeho nejdřív ji kupodivu napadlo, že David je strašpytel. Mnohem větší strašpytel, než by čekala. Seděl na krajíčku gauče, neřekl jediné slovo, jediným pohledem se s ní nepokusil domluvit. Díval se do podlahy, bledý jako stěna, a kdykoliv muž naproti němu jen cinkl nožem o talíř, vyděšeně sebou trhl.

Sotva skončila ta podivná večeře pro jednoho, ozvalo se znovu dítě. A v tu chvíli Anna poprvé zachytla Davidúv pohled. Úpěnlivý, prosebný. Nenechávej mě tu s ním samotného, říkaly jeho oči.

Ano, uvědomila si, vskutku mi nabízí řešení. Okno je nízko nad terénem, stačilo by vzít chlapečka z kolébky a...

"Opovažujte se utíkat," řekl do jejich úvah výhružně muž, "špatně byste dopadla. Vy i dítě. Pod okny čeká kámoš."

Kývla a šla k dítěti. Když míjela závěs, pocit strachu vzrostl.

o o o

Noc se táhla k nepřečkání, nepozvaný návštěvník seděl rozvalený v křesle a kouřil, a Anna neměla potuchy, nač ten vetřelec vlastně ještě čeká. Pravděpodobně má se svým komplicem smluvený přesný plán, utíkají přece dva. Dva úkladní vrazi.

V tichu pokoje se náhle rozdrnčel telefon a vyděsil všechny tři. Anna Blahová vstala a nerozhodně se podívala na muže v křesle.

"Vemte to," dovolil blahosklonně, "ale dávejte pozor na jazyk. Nikdo nesmí poznat, že tu jsem."

Sáhla po sluchátku.

"Anny, poslechni ho," zakňoural David, a ona přímo fyzicky cítila, jak jí ten tón jeho hlasu proniká do paměti.

Ulevilo se jí, když v telefonu poznala hlas svého muže.

"Všechno v pořádku?" zeptal se.

Neodpovídala, dívala se na Davida. Mění se mi před očima, uvědomovala si.

"Jsi tam, Andul?"

"Jsem."

Jak jen mu dát nenápadně najevo, že jsem v nebezpečí? Co říct?

"Asi jsem tě vzbudil, viď?"

"No právě."

Nejlépe snad takto stroze odpovídat. Třeba pozná, že něco tajím, a přijde domů.

"Poslyš, ozvalo se ve sluchátko poněkud přísněji," doufám, že jsem tě nevyrušil. Víš, jak to myslím, viď?"

Samozřejmě, ty mé jednoslovné odpovědi si vysvětlil po svém, ale ať! Ať si myslí cokoliv, jenom kdyby přišel!

"Kdy se vrátíš domů, Jeníku?"

V tu chvíli položila chlupatá mužská ruka na konferenční stolek pistoli. Beze slova. Vždyť takto nebylo slov potřeba.

"Andul," hlas Jana Blahy prozrazoval starost, možná i strach, "stalo se něco?"

Muž s kotvou jako by tušil, že rozhovor pro něj začíná být nebezpečný, vstal, sevřel pistoli a zamířil.

"Co by se mělo stát, prosím tě," vyhrkla. "Jen se ptám."

David bez dechu sledoval mužovo počínání a horečně přemýšlel, co udělat. Jak jen se osvobodit? Jakým způsobem bezpečně opustit tuto místnost, kde může za pár minut dojít i k nejhoršímu? A proč ta káča nepoloží sluchátko? Z jejích slov musil přece každý poznat, že je něco v nepořádku, a poznal to určitě i její muž!

Naštěstí ke mně stojí ten šílenec zády, ani koutkem oka mne nemůže zahlédnout. Mám příležitost. Teď, právě teď. Ten druhý prý čeká pod oknem ložnice, uteču tedy kuchyní přes sousední pozemek.

Potichounku se sesunul z gauče a po špičkách se kradl k otevřeným dveřím do předsíně. Ještě dva kroky, ještě krok, kovová klika konečně chladí zpocenou dlaň. Bože můj, pomoz mi, ať to dokážu.

Prozradily ho Anniny vyděšené oči, jimiž ho sledovala. Muž, mířící na ni pistolí, si těch očí všiml a letmo se pootočil.

"Zpátky!" sykl. "Ty jsi mi panečku ochránce. Sám vypadnout, a ženskou bys v tom nechal samotnou. Takový mám nejradši."

Anna položila telefon a uvědomila si najednou zvláštní pocit uklidnění. Ten nebezpečný člověk jí totiž promluvil z duše.

"Prosím vás," ozvalo se znovu tak ukňouraně u dveří, "pusťte mě. Budu mlčet, čestné slovo."

"Davide, vzpamatuj se!"

"Jenže já mám rodinu, Andulo, to přece víš. Já za tebou jít nechtěl, to tys mne přemluvila!"

"Jsi zbabělec a sprostý lhář!" rozkřikla se na něj.

Tetovaný muž si sedl zpátky do křesla a se zlomyslným úsměvem odložil pistoli, jako by čekal, co bude dál. Dialog ovšem nepokračoval.

Teprve za chvíli se k němu Anna Blahová otočila a zeptala se: "Co když můj muž přijde domů? Mohl by poznat, že mu něco tajím."

"Však jste se taky snažila, aby to poznal."

"Ale on je ozbrojený!" vykřikl David. "Kvůli vám a vašemu kamarádovi mají všichni policajti pohotovost!"

Muže jeho sdělení vůbec nevyvedlo z míry. "On má pohotovost," usmál se drze a s převahou, "a já mám zase jeho syna. Co myslíš, že bude víc platit?"

Anna Blahová zbledla. "To ne," zašeptala. "To přece nemůžete!"

"Ale můžu," prohlásil s jistotou. "Rukojmí totiž nutně potřebuju. A když bude rukojmí malý dítě, ujišťuju vás, dámo, že každý policajt udělá, co budu chtít, i kdyby šel na mě třeba s bombou."

Anna si s hrůzou představila situaci, které se možná opravdu dočká. Plná obec bezmocných mužů v uniformách, další poschováváni v okolí, a tenhle člověk se tím bude bavit, v náručí malé dítě - moje dítě - co s ním proboha udělá?

"Prosím vás, pusťte mě," zašeptal do jejích děsivých představ David, a jí se nad těmito slovy zmocnil spravedlivý hněv.

"Už tě nechci do smrti vidět, Davide," řekla vzrušeně.

"Dobrá," rozhodl tetovaný, který se vzniklou situací nezakrytě bavil, "pustím tě. Ale nejdřív se musíš svléknout do trenýrek."

"Já nosím slipy," znovu tak nepříjemně zaskučel David.

"Tak do slipů, to je jedno."

"Anna odvrátila oči, ale vzápětí si uvědomila, že ten zbabělec a zrádce žádné ohledy nezaslouží, a upřeně se na něj znovu zadívala. To už stál uprostřed pokoje jako pokořený ubožák, na hony vzdálen onomu suverénnímu vládci kanceláří a lvu salónů.

"Teď si stoupni tamhle do kouta a otoč se. Já si zatím s tou tvou Andulkou trošku zašpásuju."

Skutečně poslechl, zhrozila se. Úplně mě odepsal!

"Opovažte se mne dotknout!"

"Ale ale. Copak jsem prašivej?"

Nespouštěla z něho oči a čekala, až se pohne. Nevěděla, co potom udělá ona, ale si jistá, že se bude ze všech sil bránit.

Muž kouřil a díval se na ni kupodivu jakoby najednou bez zájmu. Jako by ji přestal vnímat.

"Nač vlastně čekáte?" zeptala se tiše, "co ještě chcete? Najedl jste se, dostal jste všechno, oč jste si řekl..."

"Všechno ne."

"Za hodinu začne svítat, máte nejvyšší čas vypadnout."

"Ještě to stihnem," zašklebil se na ni a znovu sáhl po pistoli. Uvědomila si, jak naivní byla před chvílí. Bránit se ozbrojenému holýma rukama? Bránit se vrahovi? Sama samotinká?

Mířil na ni pistolí, v obličeji najednou úplně jiný výraz, kterému nerozuměla. Opravdu to udělá? Opravdu mě znásilní? Nebo snad dopadnu ještě hůř?

Náhle zachytila důvěrně známý zvuk. Otevírala se branka předzahrádky! Aniž přemýšlela, co udělá, aniž uvažovala o možných důsledcích své zbrklosti, vyrazila ke dveřím.

"Jendo! Jendo!" a letěla předsíní, pak třesoucíma se rukama uvolnila bezpečnostní řetízek a otevřela dokořán dveře.

"Jendo," vydechla ulehčeně - ale místo na manžela hleděla do tváře své tchyně. A ta přísně se dívající žena ji odstrčila a šla beze slova do pokoje. Kde se tu vzala? Měla být přece na zájezdu sto kilometrů daleko! Měla sedět někde mezi ochotníky a tleskat trapnému představení!

"Nechoďte tam!"

"Proč ne?" podivila se tchyně a důstojně vplula do místnosti.

Scéna jako ve filmu. Uprostřed pokoje tetovaný muž a vedle něho vypracovaný atlet v tyrkysově zelených slipech. Na konferenčním stolku pistole, ležela tam přímo mírumilovně.

"Tak co?" zeptala se ona přísná žena a podívala se na tetovaného. "In flagranti?"

"Nech toho, teto," řekl tázaný po chvíli ticha zdráhavě, téměř zahanbeně. Možná i trochu nervózně.

Anna začala konečně chápat. Nevěděla, má-li si oddechnout nebo plakat - nebo zuřit.

"Nevěděla jsem, máti, že máte v rodině ještě dalšího ochotníka."

Tetovaný muž sklopil hlavu.

Tchyně se konečně nabažila pohledu na nezdárnou snachu a zaměřila pozornost na vystrašeného, pořád ještě polonahého dobyvatele.

"Koukejte vypadnout z mého domu," nařídila. "Tohle mi stačilo."

Za chvíli řekne totéž i mně, uvědomila si Anna. Konečně se mne zbaví. A Jenda - Jenda asi poslechne jako pokaždé. Ostatně - napadlo ji - třeba o tom chystaném divadle i věděl...

"In flagranti? " ozvalo se v pokoji podruhé, tentokrát už velmi netrpělivě.

"Ale ne," odpověděl tetovaný. "Svlík se, protože jsem si z něj udělal srandu, no a on poslech. Svou snachu nech, vždyť si nedali ani pusu. Bavili se o počítačích."

Pak si plivl na předloktí a kapesníkem začal stírat svou pochybnou ozdobu. Šlo to těžko, ale šlo to.

Anna pomaličku zamířila do ložnice, kde se opět rozplakalo dítě. A za chvilku plakali oba.