(Reflexe porotkyně soutěže o nejlepší detektivní povídku roku Havran)

Já osobně se při četbě vždycky vracím k základu, který je pro mě, jako pro autorku, nejdůležitější a myslím i nejtěžší, a tím je příběh. Myslím si, že autor může mít styl a propracovanou formu, ale když nemá příběh, povídka stejně jako román zůstanou jen slovní ekvilibristikou.

Při svém vlastním psaní jsem nabyla zkušenost, že je dobré text, který napíši, někomu nabídnout k přečtení ještě před tím, než jej odešlu vydavateli. Možná to zkušeným autorům v sále připadá jako zbytečná poznámka. Poté, co jsem spoluhodnotila druhý ročník povídek v soutěži Havran a díky tomu jsem přečetla dohromady asi 85 povídek, jsem opravdu přesvědčená, že by leckteré průměrněji vyznívající povídky byly mnohem lepší, kdyby je autoři svěřili k posouzení několika kritickým přátelům, od kterých mohou čekat upřímný názor.

A teď se prosím Vás nelekejte, že bych snad chtěla autorům hodnocených povídek nějak konkrétně radit. Není vždycky příjemné poslouchat nevyžádané názory na vlastní tvorbu, pokud ale jde o názor konkrétní a konstruktivní, je to vlastně dar, který nám, autorům, pomáhá vylepšit naši práci. Když se ale hodnocení scvrknou na výkřiky známé z internetu Odpad! Hloupost! Nesmysl!, není důvod se jimi vůbec zabývat. A přidám ještě svou vlastní zkušenost. Jeden z nejpřísnějších kritických čtenářů mých knih, který se nebojí rýpat do nejrůznějších detailů, je vlastně ten, jehož názorů si cením nejvíc. A to tvrdím i přesto, že někdy skřípu zuby i několik dní, než se z jeho konstruktivních připomínek vzpamatuji. Většinou se pak nad nimi zamyslím, často je vezmu v úvahu při editaci a nakonec mu ještě se svěšenýma ušima poděkuji.

Nejspíš asi nemusím připomínat všechny důvody, proč konkrétní názory kritických čtenářů na ještě nedokončený text jsou důležité. Samozřejmě - jedná se o odstranění chyb - gramatických a logických apod. Někdy ale ještě jde o jednu věc, které chci věnovat krátký komentář a tou je to, jak autor vidí svět, který popisuje a jak to samé může vidět někdo jiný.

Lidé mají tendenci  někam patřit . Samozřejmě že někam patříme od úplného začátku a bez toho, abychom si mohli vybrat. Narodili jsme se v určité části planety, máme nějakou barvu pleti, narodili jsme se zdraví nebo se zdravotním problémem. Narodili jsme se v určité sociální skupině, která nás do velké míry předurčuje k dalšímu životu. A později máme tendenci k námi vybraným skupinám nebo, jak se dnes říká, bublinám, inklinovat. A jako autoři v rámci své bubliny se ve svém vidění světa můžeme lišit málo, zatímco jiné bublině náš pohled může být úplně nesrozumitelný a to často proto, že náš pohled je prostě objektivně chybný. Jde mi o různá stereotypní tvrzení, která možná mají pobavit, ale odporují logice. Někdy je to autorův záměr vytvořit postavu, která svět vnímá stereotypně a to je v pořádku, o tento případ mi nejde. Chci se vyjádřit k situaci, kdy v textu promlouvá vypravěč.

Začnu sebekriticky - pro mě osobně je boj s mým vlastním stereotypním uvažováním nekonečný. Ale došla jsem k názoru, že každá má osobní prohra je nakonec vlastně výhra nad mou ignorancí a taky arogancí. Uvedu dva konkrétní případy:

Stála jsem mezi záhony v zahrádkářské kolonii v Anglii a bavila jsem se s Američankou Lornou a Iráčankou Hudou z Bagdádu o zahrádkaření v Česku a Anglii. Rozpovídala jsem se o tom, jak čeští zahrádkáři své zahrádky milují stejně jako angličtí a jak ale podle mého názoru je jeden rozdíl v tom, že v českých zahrádkách se víc pěstuje ovoce a zelenina a při sklizni zahrádkáři rádi sdílejí své přebytky s příbuznými a známými. A jak jsem se rozplývala nad tou českou dobrosrdečností, přestávala jsem si být jistá, zda je vhodné se zeptat na zahrádky v Iráku člověka, který už tam spoustu let kvůli válce nemůže žít. Zvědavost mě ale nakonec přemohla. Huda mi potvrdila, že Iráčani v Bagdádu, kde dřív žila, se krásnými zahradami vždycky pyšnili a hned mi ukázala obrázky bagdádských zahrad na internetu. Mají je rádi i teď, ještě dodala, i když větší pozemky zmenšili, aby kusy těch původních mohli prodat jako stavební parcely a z utržených peněz mohli žít. Na zbylých pozemcích pěstují ovoce, zeleninu a květiny a zkrášlují si prostředí, pokud jim to situace dovolí. Iráčani si říkají:  Když už máme umřít, ať to kolem sebe máme aspoň hezké.  Lorna i já jsme Hudě poděkovaly. Obě jsme do té doby žily v představách o Bagdádu jako městě ruin. Rozbořené domy, všude prach a spálená auta. Určitě to znáte ze zpráv. A tak to právě je. Určité obrazy se nám neustále prostřednictvím médií opakují, až se stanou tím, co vnímáme jako obecnou realitu. Příště už stačí jen vyslovit slovo Bagdád a představím si rozklad.

Už se mi také stalo, že mě mé stereotypní vnímání světa úplně ztrapnilo. V ZOO mě kdysi zaujal hrošík liberijský. Hexaprotodon liberiensis. Sudokopytník. Zanedlouho potom jsem  se setkala se svým dobrým kamarádem s Libérie. Zeptala jsem se ho, zda v Libérii někdy viděl hrošíka ve volné přírodě. Asi jsem se chtěla blýsknout, že něco o jeho rodné zemi vím. Kamarád jen krčil rameny:  Hodně lidí se mě tady v Česku ptá na exotická zvířata. Víš”, povídá, “já jsem ekonom a celý život, který jsem prožil v Libérii, jsem bydlel ve městě. Nežil jsem obklopen divokou přírodou. Vy Evropani máte o nás Afričanech někdy fakt zvláštní představy.  Takové stereotypní, dodala bych ještě já sama za sebe.

Teď už se vážně dostávám k tomu, o co mi jde. Myslím si, že když budeme jako autoři ve své tvorbě opakovat stereotypní tvrzení o ženách, o mužích, o menšinách, ať už je bereme jako fakt sami, protože tak to prostě vidí většina nebo vypočítavě proto, že takový stereotyp některé čtenáře pobaví, přispíváme k vytváření jakési nové reality. Taková realita je ale založená na omylu a my s její pomocí spoluvytváříme obraz nejen o nás samých, ale také o nás Češích jako celku. Proto si myslím, že je dobré povídku stejně jako román dát ještě někomu přečíst ještě před tím, než ji pustíme do světa.

Možná se někomu zdá, že mi jde jen o takové malichernosti a politickou korektnost. Nebo snad že útočím na svobodu autora se vyjádřit. Tak to ale není. Autoři a autorky, pišme svobodně! Já si jen dovoluji vyjádřit názor: Z malých stereotypů vyrostou velké, které se použijí jako zbraň mocných proti těm méně mocným. Uvedu příklad:

V nedávném rozhovoru Emy Stašové s finskou spisovatelkou Sophií Oksanenovou pro český časopis A2larm se autorka zmiňuje o tom, jak před časem napsala otevřený dopis manželce amerického prezidenta v němž řešila negativní obraz žen z východní Evropy. To mě zaujalo, protože mi tento problém už dávno leží na srdci. Když jste totiž na Západě žena pocházející ze zemí bývalého socialistického bloku, máte pocit, že v detektivkách, detektivních i jiných seriálech a filmech stereotypně plníte určitou roli. Většinou se jedná o roli prostitutky. Někdy ta představa přesahuje fikci. Jedna má známá původem z východní Evropy, která vybudovala úspěšnou firmu na západ od Česka a také se tam vdala, se mi svěřila, že když se před lety poprvé setkala se svým budoucím tchánem, bez obalu se jí zeptal, zda někdy pracovala jako prostitutka. Že by tchán četl detektivky?

Podobně jednoznačnou a stereotypní kategorizaci má i východoevropský muž. Je buď mafián nebo pasák. Občas v seriálech v britské televizi zahlédnu Karla Rodena. Zatímco v českém filmu to dotáhl na Jana Masaryka, na Západě stále zůstává východoevropským mafiánem.

No a když si vezmete, že tohle jsou obrazy, které se stále opakují, není divu, že je pak někteří lidé přijmou jako realitu, novou realitu založenou na omylu. Plníme svou roli. Kladný hrdina v hollywoodském filmu nebývá Východoevropan. Nakonec prostě kladným hrdinou v ničem není Východoevropan. Posledním českým klaďasem v západním filmu byl možná vůdce protinacistického odboje v okupované Praze ve filmu Casablanca z roku 1942. Měl ale poměrně netypické české jméno Victor Laszlo a navíc ho hrál rakouský herec Paul Henreid….

Nevidím jinou možnost, než se snažit vyhnout stereotypním tvrzením. A taky aktivně proti nim bojovat. Napsat větu, přerušit psaní a znova se nad větou zamyslet. Je to vážně tak, jak píšu? Když autor například píše o homosexuálech, o kterých toho moc neví, proč rukopis nedat nějakému přečíst a požádat ho o názor? Vyžívá-li se autor v barvitých popisech žen s důrazem na jejich sekundární pohlavní znaky a posedlostí utrácet peníze za boty a módu, proč povídku nedat přečíst několika ženám a neopomenout při tom svou vlastní? Nakonec bude-li autorovo dílo publikované, stanou se jeho čtenáři s velkou pravděpodobností hlavně ženy, neboť je všeobecně známým faktem, že čtenářkami beletrie včetně detektivek jsou především ženy.

Co dodat na závěr? Loni jsem byla delegována Asociací autorů detektivní a dobrodružné literatury na Festival spisovatelů, který probíhá každoročně na podzim v Praze. Byl to pro mě zajímavý zážitek. Festival se konal na úžasných místech. Vydala jsem se tam setkat s Josephem Kanonem, americkým autorem špionážních románů z období studené války. Nakonec jsme spolu prohodili pár vět. V jeho dílech, která znám, vystupují postavy z Východu i ze Západu. I když jsem neměla důvod v tomto smyslu kritizovat právě jeho dílo, vyjádřila jsem před ním své zklamání nad tím, jaké role my, lidé z tzv. východní Evropy, hrajeme v západních knihách, filmech a seriálech. Kanon jen pokyvoval hlavou, že se takové stereotypy opravdu vyskytují často. Pak dodal: “Knihy, filmy a seriály, ve kterých se vyskytují podobné stereotypy, jsou prostě špatná díla vytvořená špatnými autory.”

V Praze, 19. června 2018

B. M. Horská