Loudají se úzkými uličkami ostrovního městečka Spartohori, nahlížejí do nízkých světnic, proměňovaných na domácké kavárničky a bistra, odvážně konkurující restauracím, které překotně vyrůstají na kousku pevniny nad mořem.
Elena je okouzlena malebností toho místa.
"Jako v Agios Dimitrios na Korfu, pamatuješ?"
"Tohle je pěknější," střízlivě poznamená Fred a pohledem zavadí o nohavice sportovních kalhot. Zdá se, že už na prudkém slunci uschly. V Nikianě se naloďovali poněkud výstředním způsobem, po kolena ve vodě se museli dobrodit k žebříku spuštěnému z paluby výletní lodi. Ještě že si přes pokročilý věk zachovali pohyblivost a dokázali nejen bez úhony vyšplhat po žebříku, ale i přehodit nohy přes zábradlí paluby.
Elen jako by mu četla v myšlenkách.
"Ale stálo to za to. Každému se hned tak nepoštěstí koupat se na Onassisově pláži."
Z přístavu se ozve zahoukání. Elena sebou polekaně škubne.
"Siréna, slyšíš?"
Fred bezstarostně mávne rukou. "V přístavu pořád něco houká." Podívá se na hodinky. "To není naše loď. Máme ještě čas."
Elena se navyklým pohybem dotkne zápěstí, hned si však uvědomí, že nechala hodinky v hotelu.
"Fůru času," ujišťuje Fred a pátravě se rozhlíží. "Tady je někde ten klášter, co se o něm píše v průvodci."
Vykročí na úzkou pěšinku ztrácející se mezi klečí. Elena váhá, nechce se jí pouštět se na neznámém ostrově po cestách, které vedou bůhvíkam.
Fred se ohlédne. "Už jsi unavená?"
Elena mlčky přisvědčí. Snad ho to přiměje k návratu.
"Tak počkej tady, já se kapánek porozhlídnu."
Elena sedí na vyhřátém kameni, dívá se hned na slunce mířící na západ k ostrovu Lefkada, hned zase na prázdné zápěstí. Fredův "kapánek" se nesnesitelně protahuje, narůstá do nestvůrných rozměrů, a dole už znovu houkala siréna. Dokonce dvakrát.
Konečně se objevil, v obličeji mrzutý výraz. "Ten klášter jsem nenašel, bude asi dál. Škoda."
o o o
V přístavu kotví několik lodí, ale žádná z nich není ta jejich. Jak se vlastně jmenovala?
"Princezna Ionská," vzpomene si Elena.
Fred nedůvěřivě vraští čelo. Pro to komplikované naloďování si ani nevšiml...
"Jmenovala se Princezna Ionská, vím to určitě," tvrdošíjně opakuje Elena, zatímco Fred zaraženě civí na hodinky. Několikrát třepne rukou, potom ji zvedne k uchu.
"Že by už baterka byla vybitá?" Znovu zatřepe rukou, zacloumá celou paží. "Stojí, potvory."
V hospůdkách na pobřeží si lidé bezstarostně pochutnávají na plněných rajčatech, grilovaných rybách a musace a zapíjejí je holandským pivem. Od muže usrkávajícího napěněné neskafé s ledem se dovědí, že za dvacet minut budou tři. Jejich loď odplula před půl hodinou. Co teď?
"Kde je přístav, tam musí být i lodní řád," soudí Fred. "A hlavně přístavní správa."
Našli ji zastrčenou mezi prázdnými krabicemi a basami s pivními lahvemi a dověděli se, že na Lefkadu jede ještě jedna loď, ale až za dvě a půl hodiny. Oddychnou si. Hlavně že vůbec něco jede.
Rezignovaně sedí ve stínu skladištního přístřešku a zamyšleně mlčí. Opodál, opřeni o bedny, kouří tři zarostlí chlapi v pruhovaných námořnických tričkách. Rozkládají rukama, hlasitě vykřikují jednotlivá slova, o něčem se živě dohadují. Jeden z nich po chvíli kolébaným krokem mořských vlků zamíří k nim.
"Vy jste zmeškali loď na Lefkadu?" Mluví lámanou angličtinou, ale je mu docela dobře rozumět.
Fred s Elenou překotně přisvědčí. "Musíme teď čekat přes dvě hodiny na další."
Muž v námořnickém tričku odhalí v širokém úsměvu zažloutlé zuby. "Jestli chcete, můžete s náma."
Hustě tetovanou paží ukáže na plachetnici jako vystřiženou z řeckých bájí, barevnou a veselou, s přívětivými kulatými okýnky v lesklých bocích a velikým okem na červené plachtě lemované klasickým meandrickým ornamentem. Výletní plavidlo, vyšňořené k potěše cestujících, nese hrdý název Odysseus.
"Vracíme se na Lefkadu, za pár minut vyplouváme," vemlouvá se vousáč. "Dáte nám, kolik sami uznáte. My to pro prachy neděláme, máme už po šichtě."
Není o čem přemýšlet. Díky za tu šťastnou náhodu, ó bohové olympští!
Námořníci jsou bodří, hned po vyplutí jim přátelsky nabídnou po sklence.
"V jeskyni Papanikolis jste byli?" zeptá se ten, který je v přístavu oslovil.
"Jeli jsme kolem, ale naše loď byla moc vysoká, dovnitř se nedostala."
"O-ho-hó-ó-ó!" Živě šermují rukama, plácají se do stehen.
"To je legendární podmořská jeskyně, za války se v ní schovávala řecká ponorka před Němci a Italy. Kdo nebyl uvnitř, jako by na ostrově Meganissi ani nebyl."
Chvíli se dohadují, o něco se přou, v jejich řeči se ozývají jednotlivá italská slova a potom ještě něco, snad turečtina.
"Víte co?" bujaře zvolá vousáč, který kamarádům dělá tlumočníka. "My tam s váma zajedem, do tý jeskyně."
"Ale to se budeme vracet," nesměle namítne Elena.
Vousáč se dobrosrdečně rozchechtá. "Nebojte se, nebude vás to nic stát. Řek jsem vám přece, že máme po šichtě."
Váhavě svolí. Času je dost, pohodlně se vrátí do hotelu před večeří.
Námořníci je štědře hostí řeckou Metaxou. Elena s Fredem odmítají, nejsou zvyklí pít, ale když námořníci jinak nedají, pokaždé si trochu ucucnou, aby je neurazili, a zbývající obsah sklenky nenápadně vylijí přes palubu.
Vplouvají do legendární jeskyně. Je plna slunce, čím hlouběji však pronikají, tím více se stmívá. Jeden z námořníků sestoupil do podpalubí a vzápětí se pod přístřeškem na palubě rozsvítila světla.
Motory tiše předou, vlny tlumeně šplouchají, Odysseus se skasanou plachtou vplouvá stále hlouběji do tmavé sluje. Fred a Elena sedí na palubě a usilovně zápasí s dřímotou. Pojednou si uvědomí, že motor umlkl, loď se lehce pohupuje na místě, vlny tlumeně šplouchají o její boky, a to všechno dohromady je uspává. Neměli nic pít, ani líznout si neměli...
"Kam všichni zmizeli?" s krajním vypětím vůle se vzchopí Elena.
Fred sebou polekaně škubne, vytržen ze zadřímání. My jsme usnuli, uvědomí si s hrůzou. A teď trčíme hluboko v jeskyni sami... Docela sami...
Elena prudce vyskočí. "Haló!" vykřikne, a když se nikdo neozve, dupne podpatkem do prken paluby. "Haló!"
Fred se k ní připojí. Dokud křičí, dokud ze všech sil dupou do prken paluby, mají pocit, že se aspoň něco děje. Jakmile však přestanou, zmocní se jich úzkost. Odysseus záhadně mlčí, už se nepohupuje, ani vlny už nešplouchají o jeho boky.
"Kde všichni ti chlapi jsou?" zařve Fred.
"V podpalubí, kde jinde," sarkasticky poznamená Elena. "Nejspíš tam chlastají."
"Musíme za nima, než budou namol."
Správné slovo ve správnou chvíli. Jestli se zpijou do bezvědomí, kdo povede Odyssea? Jak se dostanou z té zpropadené sluje?
Sestupují do podpalubí. Už litují, že se nechali zlákat, raději měli počkat na normální linku. Chvíli jim trvá, než se v šeru rozkoukají, po chvíli však začnou rozeznávat jednotlivé předměty, lodní lana, záchranné pásy, plovací vesty, krabice a bedny... Přestali tápat a jdou už najisto. I v podpalubí matně svítí několik žárovek, které je zavedou k zavřeným dveřím. Chlapi budou nejspíše za nimi. Podle všeho spí. Nezbývá, než je zburcovat, nemohou přece čekat, až se vychrápou z opice.
Zaklepali, jednou, dvakrát, potřetí, a když se nikdo neozval, stiskli kliku. Není zamčeno. Dveře se skřípotem povolí a kalné světlo u stropu zalije něco jako ložnici se čtyřmi palandami. Tři z nich jsou prázdné, na čtvrté...
"Frede!" zděšeně vykřikne Elena. "Proboha, vidíš to taky?"
Zbytečná otázka. Nikdo nemůže nevidět mladou plavovlasou ženu, spíš ještě dívku v obnošených džínách a pestrém tričku, která leží na spodní pryčně. Leží, jako by spala, na první pohled však je patrné, že usnula navždycky.
"Ne!" zasténá Elena, přestože to nikdo z nich nevyslovil nahlas.
Fred přistoupí k ležící ženě, dotkne se napřed jejího zápěstí, potom tepny na šíji. "Je mrtvá."
V několika okamžicích hrůzy oba pochopí, že jsou v této temné sluji v pestré výletní plachetnici pohřbeni zaživa. Dokud nevpluje jiná loď, nikdo je neobjeví.
"Dovedl bys s tím vyplout?" hlesne Elena.
"Ani bych se neodvážil."
To je samozřejmé. Učit se řídit loď v podobných podmínkách by byla hotová sebevražda.
"Musíme se odsud dostat."
"Ale jak?" Ve Fredově otázce se odráží beznadějnost jejich situace.
"Ti chlapi přece museli někudy vylézt..." Elena cítí, jak se jí v hlavě začíná pozvolna vyjasňovat.
Už jsou si jisti, že námořníci loď opustili. Uprchli od mrtvé dívky, kterou podle všeho sami zavraždili. Proto jim tak ochotně nabídli plavbu na Odysseovi, potřebovali za sebe nastrčit jiné pachatele.
"Jak to, že jsme nic nezpozorovali?" nemůže pochopit Elena. "Kdyby plavali, v člunu nebo bez něho, tak jsme je museli vidět, anebo něco zaslechnout."
"Jestli jsme neusnuli..."
"Tak hluboce jsme zase nespali," namítne Elena. "Museli přece plavat kolem nás, když se chtěli dostat ven."
"Nemuseli... Na tomhle ostrově je celá řada jeskyní, třeba jsou navzájem propojeny," míní Fred. "Mohli mít někde nablízku připravený člun, a na něm se sousední jeskyní dostat ven." Jeho výklad nepostrádá logiku. Je to vlastně jediné možné vysvětlení.
"Co budeme dělat?"
Fred už stačil promyslet plán úniku. "Sešplháme z paluby po laně a budem postupovat podél stěny jeskyně tak dlouho, až se dostaneme na její konec."
"V šatech?"
Fred ukázal rukou ke schodům do podpalubí.
"Tady jsou nejen lana, ale i záchranné pásy a vesty. Převlékneme se do plavek, šaty a boty složíme do tašky, tu zabalíme..." Špičkou boty se dotkl jedné z plovacích vest. "A to všechno naložíme na záchranné pásy."
Plavky jsou ještě vlhké po koupání na pláži Onassisova ostrova Scorpios a v chladné jeskyni studí dvojnásob. Při balení svršků se však zahřáli, než se jim podařilo sestrojit ze záchranných pásů a vest malý pontonový člun, který si Fred připoutal k pasu.
Po laně uvázaném k ozdobné hlavici na zádi plachetnice se spustili do vody a vydali se podél skalní stěny. Je vlhká a kluzká, chvílemi se jim o nohy otře něco měkkého a slizkého, snad medúza nebo sépie, ale žádné projevy hnusu či odporu si nemohou dovolit, dokud se nedostanou z jeskyně ven.
A potom?
Snad není ještě tak pozdě, snad kolem popluje ta loď na Lefkadu, zadoufala v duchu Elena, vzápětí si však uvědomila, že loď popluje z přístavu Spartohori směrem k severu, nemá proč se vracet na jih ostrova k jeskyni Papanikolis.
Neúnavně postupují kupředu, nevšímají si medúz a sépií, tyhle mořské potvory jsou přece docela neškodné. Vědí, že nemohou zabloudit, a to v nich probouzí optimismus.
Konečně se začíná jasnit, a zanedlouho se na temné hladině zatřpytí první sluneční paprsky. Pohlédli jeden na druhého, a poprvé za celou dobu cesty podél kluzké skalní stěny, kdy si vyměňovali pouze jednotlivá slova nebo stručné poznámky, ze sebe vypraví souvislou větu.
"Tak jsme venku..."
"Ve zdraví jsme to zvládli... bohudík."
Vysoká modrá obloha, zářící řecké slunce, azurové moře, to všechno, už tolikrát viděné jim náhle připadá jako něco dosud nevídaného. Zázrak...
Vyškrábali se na strmý kamenitý břeh, porostlý zažloutlými metlicemi trávy, a chvíli odpočívali, vychutnávajíce pocit vítězství. Ano, proč to nepřiznat, zvítězili jsme přece nad úklady zločinecké bandy a nakonec i sami nad sebou, nad svým zoufalstvím, nad malomyslností.
Jsme zachráněni!
Rychle se začali oblékat. Slunce už značně postoupilo k západu, a oni ještě musí oznámit nález mrtvé ženy v podpalubí Odyssea. Teprve teď si uvědomili, že trčí docela sami na jihu ostrova, osídleného pouze na jeho severní části. Jakou vzdálenost budou muset urazit, než se dostanou do obydlených míst?
V dálce na hladině se objevil motorový člun. Fred i Elena popadli každý kus prádla a mávají, mávají...
"Haló!" křičí ze všech sil. "SOS!... Help!... SOS!"
Jejich volání unáší večerní příboj. Člun netečně pluje dál, lidé v něm je patrně nezpozorovali, nebo nepřikládají jejich počínání žádný význam. Z dalšího člunu, který přijíždí k ostrovu v protisměru, jim dokonce mávají na pozdrav, nepochopili, že je volají trosečníci.
"To by chtělo zapálit oheň," zachmuřeně poznamená Fred.
Ale čím? Oba jsou nekuřáci.
"Jedině křesat... jako Robinson," zabručí Fred a jak tesklivě pohlédne k ostrovu Lefkada, kde je čeká chutná večeře a měkké lůžko, skla jeho brýlí se zatřpytí v zapadajícím slunci.
Elena po nich vztáhne ruku.
"Přes tvoje brejle!" zajásá. "Ne jako chudák Robinson. Ten musel křesat, protože nenosil brejle."
Nasbírali suchou trávu a na troud vyprahlé klestí, kterého se všude válí dost a dost a utvořili malou hromádku. Fred namířil skla brýlí proti slunečním paprskům. Netrvalo to ani tak dlouho. Až sebou škubli, když se z chomáče suché trávy začalo kouřit a brzy na to z něho vyšlehl malý plamínek. Opatrně ho rozdmýchávali, a plamínek se na sluncem vysušeném břehu rozhořel v nenasytný plamen, jemuž sotva stačili shledávat stále novou a novou potravu.
Elena se rozkašlala. "Strašně to čoudí."
"To je právě dobře," pochvaloval si Fred, "aspoň to bude vidět široko daleko."
Jen to dořekl, objevil se na mořské hladině motorový člun, který se za ustavičného houkání rychle přibližoval. Prudce přirazil ke břehu, z něho vyskákali jeden po druhém čtyři uniformovaní muži a s hasicím přístrojem se vrhli na oheň. Jejich slovům Fred s Elenou nerozuměli, ani v nejmenším však nepochybovali, že jde o nadávky. Jeden z mužů vytáhl pokutový blok a důrazně žádal pasport. Naštěstí všichni mluvili anglicky, takže se situace zakrátko vysvětlila.
Bez zbytečných řečí je naložili do člunu i se záchrannými pásy a vestami a rozjeli se s nimi zpátky do jeskyně Papanikolis. Nežádali na nich, aby se s nimi vrátili do Odyssea. Tři z nich tam vyšplhali po laně, které Fred s Elenou spustili ze zádi, čtvrtý zůstal s nimi v motorovém člunu.
Za půl hodiny byli ti tři zpátky, chvíli se s čekajícím kolegou domlouvali řecky, potom vypluli na sever.
"Na policii," vysvětlili. "Je to nezbytná formalita."
Několik dotazů, skutečně naprosto formálních, několik telefonátů a konečně několik podpisů pod listiny, které jim ochotně přeložili do angličtiny. Cestovní pasy měli naštěstí u sebe, suché a nepoškozené, díky improvizovanému pontonovému člunu ze záchranných pásů a plovacích vest. Policisté jim s uznáním poplácávají po ramenou, hlídkový člun je dokonce zavezl až na molo před jejich hotelem.
Fredovi nejde do hlavy, že z té ožehavé záležitosti vyvázli jen tak. "Čekal jsem, že si nás tam nechají,"
"Však oni si nás najdou, když budou potřebovat," namítne Elena střízlivě, aniž tuší, že na její slova do dvou dnů dojde.
Nenápadný civilista je vyhledal na pláži před hotelem a když ho zavedli do pokoje, rozložil před nimi řadu fotografií. "Poznáváte některého z nich?"
Poznali je všechny tři.
"Souhlasí," přisvědčil civilista. "Řek, Ital a Turek, známí drogoví mafiáni. Pátráme po nich už dlouho. Poslední dobou užívají zdlouhavou, zato málo známou trasu po řeckých ostrovech."
"Už jste dopadli?"
"Ještě ne, ale teď už nám neutečou."
"Ta žena v podpalubí," ozve se Fred. "Nemohli jsme jí pomoct, byla už mrtvá..."
"Oni to tak dělají," přeruší ho civilista. "Získávají mladé turisty, hlavně studenty. Ta holka pašovala v žaludku několik sáčků heroinu, a jeden z těch sáčků se protrhl. Zemřela na předávkování."