Říkali mu „Cibulák“ a vůbec se za to na lidi nezlobil. Vyučil se fajnovému řemeslu u truhláře Bíny v Portyči a pár let dělával v jednom zastrčeném truhlářství v bývalém mlýně. Odtud to měl k řece opravdu jen skok. Občas byl k vidění, jak o polední přestávce stojí na břehu řeky celý zaprášený od pilin a pozoruje jez, který mu zpíval „Plaveckou“. Ve skutečnosti se jmenoval Ferdinand Klika. Nějakou dobu bydlel na Pražské ulici někde mezi prodejnou potravin u Kotta a řeznictvím Dunovského. Občas se objevil v hospodě u starého mostu, kam si přišel s otlučenou modrou bandaskou pro pivo a dvoje startky. V polovině sedmdesátých let mu zemřela žena na tuberkulózu a řada lidí z jeho okolí tvrdila, že prý ji utýral. Jeho žena Kateřina byla drobné, až rachitické postavy a nemohla mu dát syna. A tak nepříliš dlouhé a neustále konfliktní manželství pomalu a jistě odcházelo k vodě. Doslova. Jednoho krásného dne se Ferdinand Klika rozpomněl na své mládí a jeho cesta z práce nevedla domů, ale na dvorek do polorozpadlé boudy, pobité černým térákem. Po paměti sáhl nahoru až k taškám a vyndal dva staré dlouhé bambusáky s kolovrátkem. Od té doby ho bylo možné vídat na špici městského ostrova, kde vysedával za každého počasí. Klika byl malý hubeňour. Byl pěkně vzteklý a šly o něm řeči, že prý jednou vzal na svého šéfa ve vzteku dláto. Měl studené zelené oči a zbytečně zlý pohled. Někdy jsem měl dojem, že mu ty jeho oči obarvila sama řeka, do níž se vydržel mlčky a sám dívat celé hodiny. Přestože šly kolem něho samé divné řeči, neměl jsem nikdy pocit, že by nějak zvlášť zanevřel na lidi. Rád si zafilozofoval. A já jsem u něho často objevoval pravdy, které si člověk mnohdy sám těžko přiznává. Nebezpečné myšlenky vyslovoval zásadně nahlas, bez ohledu na okruh posluchačů. A tak jsme si spolu občas hlasitě popovídali u ryb, které on, na rozdíl ode mne, uměl chytat na všechny možné způsoby, a přesto je nejedl.

„Stýkáš se s lidma, ve kterých není nic dobrýho,“ vyčetl jsem mu jednou na rybách, když jsem zase slyšel zaručenou zprávu z galérky, s kým byl Cibulál opět viděn.

„Myslíš tím tu ze Štychu? Nech bejt. K plotně bych jí tedy nepustil, ale v posteli je královna. Fakt nekecám,“ rozchechtal se na celé kolo, že to vyplašilo ryby až k Caizce. „To máš těžký. Když jdeš do kina a koupíš si lístek doprostřed řady, tak si taky nemůžeš vybrat souseda. Můžeš, leda by sis zaplatil celou řadu. Ale taky se ti může stát, že v ní pak budeš sedět sám,“ naservíroval mi to natvrdo a zalovil ve skleničce naložených cibulek.

Mohl tuhle kompromitující známost zapřít, nebo se zkrátka na něco vymluvit. Neudělal to. Byl přímočarý a věcný a snad proto mi byl sympatický. Jednou, když ta „jeho“ byla v nemocnici, z ničeho nic se rozpovídal o svém krátkém manželství. Sám od sebe. Muselo mu v té chvíli být opravdu špatně. A tak jsem si tenkrát z jeho dlouhého povídání u vody odnesl jednu velkou moudrost: Nikdo by neměl být sám. Už třeba jen kvůli tomu biografu…

Ani nevím, kdy jsem mu poprvé řekl Cibuláku. Patrně to přišlo nějak samo. Možná, že to bylo při jedné z mých narážek na ten jeho silný cibulový dech, který ho neomylně prozrazoval už na dálku. Teď možná přeháním, ale z Kliky ta cibule opravdu vždycky příšerně táhla. Hledal v ní sílu. Snad i nesmrtelnost, protože pokaždé, když vytáhl na břeh pořádný úlovek, prohlašoval: „Člověče, já snad nemůžu kvůli těm rybám ani umřít. Víš, jaká by to byla škoda?“ rozplýval se nad každou rybou, z níž měl vždy radost jako malé dítě. Všechny jeho menší či větší úlovky stejně končily u některého z jeho známých a já pořád slyším, jak říkává: „Vole, ber. Já to nežeru.“

Když mu bylo šedesát, pozval mě na oslavu svých kulatých narozenin ke Třem lipám. Dlouho jsem váhal, zda mu mám koupit láhev něčeho ostrého nebo nějakou knihu o rybách. Vyhrál to Ota Pavel a jeho Fialový poustevník.

„Tady máš, Cibuláku, něco o rybách. Napsal to jeden pán, kterej rozuměl rybám jako ty lidem,“ vypadlo ze mě moudro, za které jsem se pomalu zastyděl.

„Přeháníš,“ rozevřel knihu a rázem mu došel jeho cibulový dech. „Jak jsem potkal ryby?“ zakroutil hlavou a začetl se do prvních vět. Ota Pavel to u něho vyhrál. Na celé čáře. A já jsem mu ten večer dal asi nejhezčí dárek, který vůbec dostal. Fialový poustevník doprovázel Cibuláka na rybách a časem byla kniha doslova nacucaná cibulí, bez níž nedal Klika ránu. Míval ji v zeleném rybářském tlumoku jako pohotovostní zásobu pro případ, že by přišla ta s kosou. A tak jsem se s Cibulákem setkával čas od času na rybách a vedli jsme spolu debaty o všem možném, jenom ne o rybách. Zvykl jsem si na jeho cibulový dech a nadávání, které dělalo Cibuláka Cibulákem.

Hektická doba začátku devadesátých let mě připravila o chvilky u řeky. Ztrácely se ve víru nových událostí. Nic se nedalo stihnout. Občas jsem sice o Klikovi sem tam něco zaslechl, ale na nějaké delší popovídání pořád nezbýval čas. Až nedávno jsem za ním na ostrov na chvíli zaskočil. Seděl shrbený na dvou cihlách a díval se upřeně před sebe do vody.

„Tady to vypadá,“ ukázal jsem za sebe dozadu, kde bývala známá výletní restaurace, před níž pamětníci, tedy i já, pamatují kdysi velký taneční orchestr Oldy Kinkora a jeho znělku od Glenna Millera.

„Budou to tady prej bourat. Teď se sem naučili chodit feťáci. Je to tu samá plechovka od toluénu,“ odpověděl mi Cibulák, aniž zvedl oči od vody.

„Máš se?“

„Bolí mě v zádech a píchá u srdce. To bude ta pitomá cibule. Co dělá Karel houslista?“

„Už tejden slaví. Je dědkem. Narodila se mu vnučka. Kateřina,“ odpověděl jsem a nakopl jednu prázdnou plechovku v igelitovém sáčku.

„Kateřina je hezký jméno,“ odmlčel se a sáhl za sebe do tlumoku. V ruce se mu objevil paprikový špek a malá oloupaná cibule.

„Chroust, chroust,“ ozvalo se pode mnou. „A taky je hezký jméno Pilsner Urquell a Platan,“ podíval se na mě a skulil se na bok.

Druhý den nad ránem Cibulák zemřel. Nezůstat mi po něm jeho promaštěný zelený rybářský tlumok páchnoucí cibulí a značně odrbaná kniha Oty Pavla, mohlo by se zdát, že jsem si Cibuláka vymyslel.